Slepí šachisti

Stalo se to už opravdu hodně dávno, někdy v šedesátých letech.Chodíval jsem tenkrát pravidelně do Bellevue a tam býval šachový stolek a u nějkaždej čtvrtek hráli dva slepci, dva slepí šachisti. A zřejmě to byla pro nězároveň i velká společenská událost, na kterou se dojemně vyfešákovali, jednouomotýlkovali, podruhé zas vykravatili, a z domu si přinesli své vlastníšachové figurky, a sice ty, kterým se říká francouzské, takové vysoké a jemněsoustružené, s dřevěným krajkovím. Šachisté je nemají rádi, protože jsouna šachovnici nepřehledné. Ale to našim dvěma hráčům nevadilo, protože hrálisamozřejmě na slepo. Tahali sice figurkama, navzájem si je brali i ohrožovali,ale přitom zároveň hlásili své tahy takovým tím šachovým jazykem, E2 na E4,znáte to. Ale je taky možné, že se občas přece jenom potřebovali ujistit, žepostavení na šachovnici odpovídá jejich slepecké představivosti a slepecképaměti, a lehkými dotyky si pak vždycky celou šachovnici prohlédli. Nad jednoupartií dokázali strávit i dvě tři hodiny, popíjeli k tomu kávu a snědlitaky nějaký ten zákusek a prsty si pečlivě otírali do ubrousků. A v jejichhře bylo něco nesmírně důstojného, její slepeckost jí dodávala vznešenosti, ojaké se obyčejným šachistům ani nezdá. Ale pak se to stalo. Všichni slepci zbožňují,jak známo, hudbu. A na hudbu je vždycky ulovíte, i kdyby se nevímjak bránili. Atak když jednou přišli a postavili si na stolek ty dvě krabice s figurkamia chystali se je rozestavět po šachovnici, uslyšeli nějakou hudbu, uslyšeliklavír. Ten tam samozřejmě slýchali celkem často, to nebylo zas nic takneobvyklého, klavír stál nahoře v salonku, jenže tentokrát u něho sedělopravdový maestro. Zavítal do města a možná odpoledne koncertoval v Besednímdomě, ale teď a tady se nedokázal ubránit naléhání těch, s nimiž seděl ustolu, a šel jim něco maličkého zahrát na kavárenském klavíru. A sotva hoslepci uslyšeli, zvedli se a šli blíž. A tu kdosi, kdo právě na takovoupříležitost čekal, nějaký žák darebák, nějaký ten uhrovitý mládeneček, ale samozřejměne já, co vás napadá, vždyť já už přece v té době nebyl žádnej mladíček,tedy ten žák darebák šel k jejich stolu a vzal rychle několik černýchfigurek z jedné krabice a zaměnil za několik bílých figurek v druhé krabici.A když se pak slepci vrátili, samozřejmě nic nepoznali a rozestavěli si tupartii tak, že bílý král jim tam stál obklopen černými figurkami a naopak ačerné věže se zas, mršky vklínily do bílých pozic a bílý střelec byl veslužbách černé královny a černý kůň zas výslužbách bílé. Všechny hlavy v celéBellevue se obracely tím směrem a hleděli jsme na tu šachovnici jako uvytržení, bylo v tom cosi fascinujícího, nikdy předtím a nikdy potom jsemuž neviděl takovou partii, v níž převážně černému vojsku velel bílý král,ohrožován protivníkovým bílým koněm… 

Jiří Kratochvíl: Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století