Friedman: Mizení Boha

V našem století bylo znění Božího jména znovu určeno, především díky modernímu biblickému a lingvistickému výzkumu. Pravděpodovná vokalizace zní Jahwe, což by znamenalo "způsobuje, že je". (Podle jiné vokalizace by jméno znamenalo: "On je.") Přidržel jsem se této vokalizace, ale mám při tom na paměti napomenutí, abychom si svou hypotézou nebyli příliš jisti. Dostalo se mi ho od jistého chasidského rabína, který byl jednou přítomen na mé přednášce. Po hodině jsem se ho zeptal, zda se ho nedotklo, že jsem při výkladu řekl jméno nahlas, a on odpověděl: "To je v pořádku. Vy stejně nevíte, jestli je vyslovujete správně." To situaci komplikuje. A tuto situaci považuji za podstatný prvek ve vývoji judaismu i křesťanství z hlediska skrývání Boží tváře. I když původním motivem byla snaha prokazovat Božímu jménu úctu jako něčemu, co je příliš posvátné, než abychom to vyslovovali nahlas, konečným výsledkem paradoxně bylo, že lidé jméno svého Boha zapomněli. (Argo, 1999: s. 153)